Daňová judikatura NSS

9 Afs 187/2025

Rozsudek ze dne 26. 8. 2026. Daňový řád a správa daní, prekluze lhůty pro stanovení daně.

Lhůta pro stanovení daně po odsouzení za daňový trestný čin (§ 148 odst. 6 DŘ) se po dobu soudního řízení nestaví – § 41 s. ř. s. se na ni nepoužije.

1. Ustanovení § 41 s. ř. s. se na zvláštní lhůtu pro stanovení daně podle § 148 odst. 6 daňového řádu nepoužije; nabyly-li trestní rozsudky právní moci v roce 2021, musely daňové orgány o daňové povinnosti (zde ručitelské výzvě) pravomocně rozhodnout do 31. 12. 2023 a pozdější rozhodnutí o odvolání překračuje oprávnění správce daně.

   [26]„Nejvyšší správní soud uzavírá, že § 41 s. ř. s. se ve vztahu k lhůtě pro stanovení daně podle § 148 odst. 6 daňového řádu nepoužije. Lze tak přisvědčit závěru krajského soudu, že pokud trestní rozsudky ve věci žalobce nabyly právní moci dne 8. 9. 2021, daňové orgány mohly pravomocně rozhodnout o jeho daňové povinnosti nejpozději do 31. 12. 2023. Stěžovatel nicméně rozhodl o odvolání žalobce až dne 18. 9. 2024, čímž překročil oprávnění vyplývající z § 148 odst. 6 daňového řádu.“

2. Právní názor rozšířeného senátu (9 Afs 95/2021), podle něhož je § 148 daňového řádu plnohodnotnou a výlučnou úpravou lhůt pro stanovení daně vylučující § 41 s. ř. s., dopadá obecně na všechny případy, kdy se použije lhůta podle § 148 daňového řádu, tedy i na lhůtu podle odstavce 6.

   [22–24]„Rozsudek rozšířeného senátu se výslovně nezabýval lhůtou podle § 148 odst. 6 daňového řádu, neboť to nebylo třeba pro posouzení tehdy předložené právní otázky. V něm vyslovený právní názor nicméně obecně vylučuje stavení lhůty na základě § 41 s. ř. s. ve všech případech, kdy se použije lhůta pro stanovení daně podle § 148 daňového řadu, což Nejvyšší správní soud potvrdil v různých souvislostech i ve své následné judikatuře […] Uvedený právní názor se použije i ve vztahu k lhůtě pro stanovení daně podle § 148 odst. 6 daňového řádu. […] není dán žádný důvod odchýlit se od právního názoru rozšířeného senátu, že úprava lhůty pro stanovení daně podle § 148, včetně lhůty podle jeho odstavce 6, je „plnohodnotná a dle svého obsahu výlučná“, a z tohoto důvodu vylučuje použitelnost § 41 s. ř. s.“

3. Speciální povaha lhůty podle § 148 odst. 6 daňového řádu spočívá jen v tom, že daň lze stanovit bez ohledu na běh lhůty podle § 148 odst. 1 až 5; neznamená vynětí z pravidel § 148 jako celku, jejichž součástí jsou i pravidla stavení. Absence zvláštního pravidla o stavení u odstavce 6 není opomenutím, nýbrž úmyslem zákonodárce: stavení po dobu soudního řízení připustil jen v § 148 odst. 4 písm. a), nikoli u maximální desetileté lhůty ani u lhůty podle odstavce 6.

   [24]„Pro posouzení použitelnosti § 41 s. ř. s. není podstatné, že daňový řád přímo ve vztahu k lhůtě podle § 148 odst. 6 daňového řádu nestanoví zvláštní úpravu jejího stavení. Rozhodné je, že pravidla stavení lhůty jsou součástí zákonné úpravy lhůty pro stanovení daně jako celku. Ustanovení § 148 odst. 6 daňového řádu stanoví zvláštní lhůtu, v níž lze daň stanovit bez ohledu na to, zda podle § 148 odst. 1 až 5 daňového řádu lhůta pro stanovení daně ještě běží, nebo již uplynula. Právě v tom spočívá speciální povaha této lhůty, kterou zdůraznil Nejvyšší správní soud v některých svých stěžovatelem odkazovaných rozhodnutích […] Stavení lhůty pro případ řízení vedeného před soudem ve správním soudnictví nebo před Ústavním soudem sice zákonodárce v § 148 odst. 4 písm. a) daňového řádu připustil, nikoliv však ve vztahu k maximální lhůtě podle § 148 odst. 5 daňového řádu, ani lhůtě podle § 148 odst. 6 daňového řádu. Nešlo o opomenutí, nýbrž úmysl zákonodárce.“

4. Námitka, že bez stavení lhůty bude stanovení daně po trestním odsouzení „rozhodováním na jeden pokus“, na závěru nic nemění; je na daňových orgánech, aby daň v této lhůtě přesahující dva roky řádně stanovily, k čemuž budou mít zpravidla k dispozici i důkazy z trestního řízení.

   [25]„Tyto závěry nejsou dotčeny ani tvrzením stěžovatele, že stanovení daně po pravomocném rozhodnutí soudu o spáchání daňového trestného činu bude bez možnosti stavení lhůty zpravidla rozhodnutím na jeden pokus. Je na daňových orgánech, aby v takto stanovené lhůtě přesahující dva roky řádně stanovily daň daňovému subjektu. Lze předpokládat, že k tomu budou mít k dispozici také důkazy, které vedly soud v trestním řízení k rozhodnutí o spáchání daňového trestného činu.“

Význam 5 z 5, zásadní. Rozhodnutí je opatřeno právní větou, podle níž se § 41 s. ř. s. ve vztahu k lhůtě pro stanovení daně podle § 148 odst. 6 daňového řádu nepoužije; řeší tak dosud judikaturou výslovně nezodpovězenou otázku stavení této zvláštní lhůty po dobu soudního řízení a rozšiřuje na ni závěr rozšířeného senátu (9 Afs 95/2021) o výlučnosti úpravy § 148 daňového řádu. Ve Sb. NSS zatím publikováno není.

Rozhodnutí 9 Afs 187/2025 na webu NSS

5 Afs 85/2025

Rozsudek ze dne 28. 8. 2026. Daňový řád a správa daní, vztah daňového a trestního řízení (§ 99 a § 148 odst. 6 daňového řádu).

Trestní rozsudek vůči jednateli právnickou osobu za období před její trestní odpovědností nezavazuje (I. ÚS 2445/25), je jen důkaz; lhůtu dle § 148 odst. 6 DŘ ale spouští.

1. Po nálezu I. ÚS 2445/25 nejsou daňové orgány vůči právnické osobě bez dalšího vázány skutkovými závěry trestního rozsudku vydaného vůči jejímu jednateli za období, za něž právnická osoba sama nemohla být trestně odpovědná. Trestní rozsudek a podklady z trestního řízení však zůstávají použitelné jako důkazy, musí být daňovému subjektu zpřístupněny a hodnoceny autonomně spolu s ostatními podklady.

   [27, 28]„Ve vztahu ke zdaňovacím obdobím roku 2011 nelze po nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2025, sp. zn. I. ÚS 2445/25, přijmout závěr krajského soudu a žalovaného, že daňové orgány byly vůči stěžovatelce bez dalšího vázány skutkovými závěry trestního rozsudku vydaného mj. k tomuto období ve vztahu k jejímu jednateli. […] Z toho ovšem podle Nejvyššího správního soudu neplyne, že by trestní rozsudky a další podklady opatřené v trestním řízení byly v daňovém řízení nepoužitelné. Mohou být hodnoceny jako důkazy, musí však být stěžovatelce zpřístupněny a daňové orgány by je měly spolu s ostatními podklady hodnotit autonomně. Nález ze dne 20. 11. 2025, sp. zn. I. ÚS 2445/25, nezakazuje použití trestního rozsudku jako důkazu. Brání pouze tomu, aby právnická osoba, která ve vztahu k danému obvinění neměla vlastní procesní postavení, byla zbavena možnosti skutkové závěry zpochybňovat pouze kvůli jejich dosud judikaturou dovozované závaznosti.“

2. Nesprávný (nálezem ÚS překonaný) názor odvolacího orgánu a krajského soudu o nadbytečnosti dokazování sám o sobě nezakládá nezákonnost rozhodnutí, pokud správce daně prvního stupně vlastní dokazování skutečně provedl, přezkoumatelně je vyhodnotil a zachoval daňovému subjektu účinnou obranu; díky zásadě jednotnosti daňového řízení tyto důvody unesou výrok o doměření daně.

   [30, 44]„Přitom zdejší soud vyšel ze zásady jednotnosti daňového řízení, podle níž prvostupňová rozhodnutí a rozhodnutí odvolacího orgánu tvoří z hlediska soudního přezkumu jeden celek. […] Uvedeným nálezem překonaný právní názor žalovaného, resp. krajského soudu o nadbytečnosti dokazování, které v této věci provedl správce daně prvního stupně, proto sám o sobě nevede k závěru o nezákonnosti jejich rozhodnutí, neboť správce daně též ve vztahu ke zdaňovacím obdobím roku 2011 vlastní dokazování skutečně provedl, jeho výsledky přezkoumatelně vyhodnotil, zachoval stěžovatelce účinnou možnost obrany a tyto důvody unesou výrok o doměření daně. […] To, že zároveň měli za to, že toto dokazování bylo vzhledem k závaznosti trestních rozsudků vlastně nadbytečné, na jeho řádném provedení nic nemění.“

3. Skutková zjištění z daňové kontroly za jiná zdaňovací období lze použít pro doměření za období dřívější jen tehdy, je-li porovnáním konkrétních znaků transakcí (smluvní ujednání, doklady, fakturační toky, články řetězce) doložena kontinuita téhož obchodního modelu; pouhá totožnost dodavatele či časová návaznost nestačí.

   [35, 39]„Nešlo tedy o nepřípustnou domněnku, že by skutkový stav musel být stejný jen proto, že dodavatel byl totožný, nýbrž závěr o tom, že se jedná o skutkové v podstatě shodné věci, je založen na porovnání konkrétních znaků soustavně uskutečňovaných transakcí. […] Přenositelnost závěrů z jiných daňových řízení proto nespočívá v pouhé časové návaznosti, nýbrž v konkrétně doložené kontinuitě daného obchodního modelu.“

4. Byla-li v trestním řízení odsouzena sama právnická osoba, jsou správce daně (§ 99 daňového řádu) i správní soud (§ 52 odst. 2 s. ř. s.) vázáni výrokem o vině jako celkem včetně skutkových závěrů vtělených do výroku, a nemohou tedy dovodit dobrou víru daňového subjektu při uplatnění odpočtů. Vázanost však nepřesahuje otázky skutečně vyřešené výrokem; za správné stanovení daně a posouzení daňověprávních otázek nadále odpovídá správce daně.

   [52]„Vázanost se vztahuje na výrok o vině jako celek, tedy na jeho právní i skutkovou část, jeli konkrétní skutkový závěr jednoznačně vtělen do výroku odsuzujícího rozsudku […]. Ve vztahu k jednání od 1. 1. 2012 bylo pravomocným výrokem trestního rozsudku rozhodnuto, že sama stěžovatelka prostřednictvím svého jednatele úmyslně zkrátila daň neoprávněným uplatňováním odpočtů z dotčených reklamních plnění. Daňové orgány ani správní soudy proto nemohly přijmout závěr, že stěžovatelka tyto odpočty uplatnila v dobré víře. Vázanost trestním rozsudkem ovšem nepřesahuje otázky skutečně vyřešené jeho výrokem a správce daně nadále odpovídá za správné stanovení daně a posouzení daňověprávních otázek, o nichž trestní soud nerozhodoval.“

5. Zjištění, že konečná cena účtovaná odběrateli nevybočuje z referenční (obvyklé) ceny, nevyvrací zjištění o umělém navyšování cen mezi články řetězce ani o chybějící dani, neboť jde o odlišná srovnání. Konečná cena nevybočující z ceny referenční nemusí být samostatnou okolností upozorňující odběratele na podvod, závěr o vědomosti však může stát na souhrnu ostatních objektivních okolností.

   [46, 47]„Stěžovatelkou tvrzený rozpor nevzniká již proto, že údaj o referenční ceně a závěr o několikanásobném navyšování ceny se vztahují k odlišným srovnáním. Referenční cena byla porovnávána s konečnou cenou účtovanou stěžovatelce. Naproti tomu několikanásobným navyšováním ceny mínily daňové orgány postupné zvyšování fakturované ceny uvnitř obchodního řetězce […]. Skutečnost, že konečná cena nepřevyšovala referenční cenu několikanásobně, proto nevyvrací zjištění o umělém navyšování cen mezi články řetězce ani o chybějící dani. […] Pro posouzení subjektivní stránky lze stěžovatelce přisvědčit potud, že konečná cena, která sama o sobě zásadně nevybočuje z ceny referenční, nemusí být samostatnou okolností způsobilou upozornit odběratele na podvod. Správce daně však závěr o vědomosti stěžovatelky nebo alespoň o tom, že o podvodu vědět měla a mohla, nezaložil pouze ani především na rozdílu mezi konečnou a obvyklou cenou. Vycházel ze souhrnu okolností popsaných výše, zejména ze způsobu navázání spolupráce, sjednání ceny podle předem určeného rozpočtu bez porovnání jiných nabídek, absence marketingové analýzy, povahy a rentability reklamy, struktury a fungování řetězce, finančních toků a dlouhodobosti obchodního modelu.“

6. Zvláštní lhůta podle § 148 odst. 6 daňového řádu (v původním znění) nevyžaduje totožnost pachatele daňového trestného činu s daňovým subjektem; rozhodná je věcná a kauzální vazba mezi trestným jednáním a stanovovanou daní. Odsouzení jednatele za jednání z roku 2011 proto lhůtu aktivuje i vůči společnosti, která tehdy trestně odpovědná být nemohla; nejde o přičítání viny ani trest, takže námitka retroaktivity trestního práva se míjí s povahou daňových rozhodnutí.

   [61, 64]„Z textu § 148 odst. 6 daňového řádu, v tehdejším znění, nevyplývalo, že osoba, která se dopustila jednání posouzeného pravomocným rozhodnutím soudu jako daňový trestný čin, musí být totožná s daňovým subjektem, jemuž je následně daň stanovena. Významnou podle tohoto ustanovení nebyla osoba pachatele, nýbrž „jednání“, které bylo předmětem pravomocného rozhodnutí o spáchání daňového trestného činu. Nezbytná je proto věcná a kauzální vazba mezi tímto trestným jednáním a daní, která má být podle zvláštní lhůty stanovena. […] Na tom nic nemění skutečnost, že za část skutku spadající do roku 2011 mohl být odsouzen pouze jednatel stěžovatelky. […] Uplatněním § 148 odst. 6 daňového řádu však stěžovatelce není přičítána vina jednatele ani jí není ukládán trest za jednání z roku 2011. Námitka založená na zákazu retroaktivity trestního práva se proto míjí s povahou přezkoumávaných rozhodnutí.“

7. Novela č. 218/2025 Sb. nemůže ovlivnit běh lhůty před svou účinností, lze ji však podpůrně zohlednit jako potvrzení dřívějšího výkladu. Ustanovení § 148 odst. 6 daňového řádu pouze otevírá časový prostor pro stanovení daně: není důkazem o výši daně, nezbavuje správce daně povinností podle § 92 daňového řádu a neomezuje procesní práva daňového subjektu; účinek trestního rozsudku na běh lhůty je třeba oddělovat od jeho použití při dokazování, což odpovídá i nálezu I. ÚS 2445/25. Zda daňové orgány rozhodné skutečnosti samostatně zjistily a hodnotily, je otázkou zákonnosti doměření, nikoli podmínkou aktivace zvláštní lhůty.

   [65, 66]„Pozdější novela sama o sobě nemůže ovlivnit běh lhůty, k němuž došlo před její účinností, lze ji však podpůrně zohlednit při ověření, zda dřívější výklad odpovídal textu, systematice a účelu právní normy. […] Toto ustanovení pouze otevírá zvláštní časový prostor, v němž lze daň stanovit. Samo o sobě nepředstavuje důkaz o správné výši daně, nezbavuje správce daně povinností podle § 92 daňového řádu a neomezuje procesní práva daňového subjektu. Rozlišení mezi účinkem trestního rozsudku na běh lhůty a jeho použitím při dokazování odpovídá také opakovaně zmiňovanému nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2025, sp. zn. I. ÚS 2445/25, který brání mechanickému přenesení závěrů trestního rozsudku vydaného v řízení, jehož se právnická osoba neúčastnila, do její daňové věci, nepopírá však možnost, aby pravomocné rozhodnutí o daňovém trestném činu aktivovalo zvláštní lhůtu podle § 148 odst. 6 daňového řádu. […] Otázka, zda daňové orgány následně dostály povinnosti samostatně zjistit a hodnotit rozhodné skutečnosti, je pak otázkou zákonnosti samotného doměření daně, nikoli podmínkou aktivace zvláštní lhůty podle § 148 odst. 6 daňového řádu, a bylo o ní pojednáno výše.“

Význam 4 z 5, významné. NSS poprvé promítá nález ÚS I. ÚS 2445/25 do daňové věci: opouští dosavadní pojetí automatické závaznosti trestního rozsudku vůči právnické osobě, která v trestním řízení za dané období neměla vlastní procesní postavení, a současně vymezuje, kdy rozhodnutí založené na překonaném názoru přesto obstojí (vlastní dokazování správce daně, jednotnost daňového řízení). K § 148 odst. 6 daňového řádu potvrzuje a rozvíjí linii 10 Afs 4/2024 a 9 Afs 139/2024 včetně vztahu k novele č. 218/2025 Sb.; nejde o rozšířený senát ani publikaci ve Sb. NSS.

Rozhodnutí 5 Afs 85/2025 na webu NSS

5 Afs 55/2026

Rozsudek ze dne 28. 8. 2026. Ostatní daňové, odvod za porušení rozpočtové kázně.

Odvod podle § 44 odst. 1 písm. l) rozpočtových pravidel: platba z mimorozpočtového účtu je úhradou ze státního rozpočtu a porušení dotačních podmínek se v ČR nepřezkoumává.

1. Znak „uhrazení ze státního rozpočtu“ v § 44 odst. 1 písm. l) zákona o rozpočtových pravidlech je naplněn i tehdy, byly-li prostředky jinému státu odepsány z mimorozpočtového účtu certifikačního orgánu, na který byly předtím převedeny ze státního rozpočtu; technický způsob vedení prostředků mezi účty státu nemění jejich původ ani povahu a ustanovení je nutno vykládat podle jeho účelu, nikoli izolovaně jazykově.

   [39, 40, 44]„Skutečnost, že z důvodu nastavení mechanismu finančních toků dochází před samotnou úhradou k převodu prostředků ze státního rozpočtu na mimorozpočtový účet certifikačního orgánu, nepředstavuje okolnost, která by měnila jejich původ či povahu nebo vedla k závěru, že se již nejedná o prostředky státního rozpočtu. […] výklad předestřený stěžovatelem vychází z izolovaného jazykového pojetí § 44 odst. 1 písm. l) zákona o rozpočtových pravidlech a pomíjí jeho účel; účelem zákona je postihnout situaci, kdy je Česká republika v důsledku pochybení příjemce dotace nucena uhradit jinému státu nebo orgánu Evropské unie finanční prostředky ze svých veřejných prostředků […] Samotný technický způsob vedení a převodu peněžních prostředků v rámci rozpočtového hospodaření státu nemůže být rozhodujícím kritériem pro posouzení naplnění skutkové podstaty porušení rozpočtové kázně ve smyslu § 44 odst. 1 písm. l) zákona o rozpočtových pravidlech, neboť to by vedlo k popření smyslu a účelu právní úpravy.“

2. Zpochybňuje-li příjemce, že prostředky odepsané z mimorozpočtového účtu pocházely ze státního rozpočtu, musí předložit konkrétní skutkové okolnosti nasvědčující jinému zdroji; pouhá obecná hypotéza o skladbě prostředků na tomto účtu skutková zjištění krajského soudu nezpochybní.

   [45]„Stěžovatel však nepředkládá konkrétní skutkové okolnosti, z nichž by vyplývalo, že částka odepsaná dne 30. 3. 2023 byla hrazena z jiného zdroje než z prostředků převedených ze státního rozpočtu. Jeho argumentace tak zůstává v rovině obecné pochybnosti o skladbě prostředků na mimorozpočtovém účtu (tedy na hypotéze, že na tomto účtu se peníze ze státního rozpočtu nacházet nemusí), nikoliv v rovině konkrétního zpochybnění skutkových zjištění, na nichž založil svůj závěr krajský soud“

3. Dnem porušení rozpočtové kázně podle § 44 odst. 1 písm. l) je den faktické úhrady jinému státu, tj. odepsání prostředků z mimorozpočtového účtu certifikačního orgánu; předchozí vnitřní převod ze státního rozpočtu na tento účet je pouze technická účetní operace, k níž se rozhodný okamžik nevztahuje.

   [46]„Převod prostředků ze státního rozpočtu na mimorozpočtový účet certifikačního orgánu představuje toliko technickou účetní operaci, zatímco k faktické úhradě prostředků jinému státu dochází až jejich odepsáním z tohoto účtu. […] Krajský soud tímto způsobem pouze vyložil, proč je třeba okamžik porušení rozpočtové kázně spojovat s reálnou úhradou prostředků jinému státu, nikoliv s jejich předchozím vnitřním převodem mezi účty České republiky. Jeho úvaze nemá Nejvyšší správní soud co vytknout.“

4. Podmínka úhrady „na základě přímo použitelného předpisu Evropské unie“ je splněna, má-li povinnost státu původ v čl. 27 odst. 3 nařízení č. 1299/2013; mezistátní memorandum a dohoda o postoupení pohledávky mezi ČR a SR jsou jen technickým instrumentem vypořádání a právní titul úhrady mezi státy nemá na naplnění skutkové podstaty vliv.

   [47–49]„Krajský soud zcela správně uvedl, že samotná dohoda o postoupení pohledávky mezi oběma státy představovala pouze právní instrument upravující způsob vypořádání jejich vzájemných finančních vztahů […] Rozhodující je totiž samotná skutečnost, že Česká republika byla nucena uhradit finanční prostředky v důsledku pochybení příjemce dotace, nikoli právní mechanismus, jehož prostřednictvím byla tato úhrada mezi členskými státy (na poli veřejného práva) realizována. […] memorandum mezi Českou republikou a Slovenskou republikou je pouze „technickým“ doplňkem uvedeného nařízení […] Pokud tedy krajský soud uzavřel, že ačkoliv vrácení prostředků proběhlo na základě memoranda mezi oběma státy, má tato povinnost zcela nepochybně původ v přímo použitelném nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1299/2013, nelze mu ničeho vytknout. […] Krajský soud správně uzavřel, že právní titul, na jehož základě byla úhrada mezi Českou republikou a Slovenskou republikou realizována, nemá na posouzení naplnění podmínek ve smyslu § 44 odst. 1 písm. l) zákona o rozpočtových pravidlech vliv.“

5. V řízení o odvodu podle § 44 odst. 1 písm. l) se již neposuzuje samotné porušení dotačních podmínek, ale jen splnění zákonných podmínek vzniku odvodové povinnosti; nejde o nový znak skutkové podstaty, nýbrž o rozdělení pravomocí. Věcná obrana českého partnera proti auditním závěrům u projektu řízeného slovenským řídícím orgánem musí proběhnout ve spolupráci s hlavním příjemcem před slovenskými orgány.

   [50, 51]„Stěžovatel zcela pomíjí, že v řízení vedeném dle § 44 odst. 1 písm. l) zákona o rozpočtových pravidlech se již neposuzuje samotné porušení dotačních podmínek, nýbrž pouze splnění zákonných podmínek pro vznik odvodové povinnosti. […] Krajský soud nevymezil nový znak skutkové podstaty porušení rozpočtové kázně, ale pouze vyložil rozdělení pravomocí českých a slovenských orgánů při ochraně práv příjemce dotace. […] Chtělli se tedy věcně bránit proti auditním závěrům, měl tak učinit ve spolupráci s hlavním příjemcem dotace na Slovensku, neboť smlouva o poskytnutí finančního příspěvku výslovně předpokládala, že máli proběhnout nějaký věcný přezkum porušení dotačních podmínek v souvislosti s dotací z EFRR, musí se tak stát jedině před slovenskými úřady.“

6. Nad rámec nepřípustné námitky (§ 104 odst. 4 s. ř. s.) NSS dodal, že účelem výzvy k vrácení dotace je upozornit příjemce na tvrzené pochybení a umožnit mu bezsankční vrácení; byl-li příjemce k vrácení vyzván v rámci dotačního mechanismu (žádost hlavního příjemce), je tento účel naplněn a povinnost správce daně vydat výzvu nastává jen tehdy, nesplní-li ji poskytovatel dotace.

   [52]„stěžovatel 10. 3. 2022 obdržel žádost města Holíč o vrácení poskytnutých finančních prostředků […] Stěžovatel byl tudíž k vrácení finančních prostředků vyzván. Jak uvedl Nejvyšší správní soud ve své judikatuře, na kterou rovně stěžovatel (byť skutkově nepřípadně) odkazuje, smyslem výzvy, kterou je povinen poskytovatel dotace vydat, je především upozornit příjemce na skutečnost, že se (dle názoru poskytovatele) dopustil pochybení a porušil podmínky, za nichž mu byla dotace poskytnuta, a umožnit mu dotaci, popř. její část, bez jakékoli sankce vrátit. To se stalo i v případě stěžovatele. Povinnost správce daně vydat výzvu nastává pouze v těch případech, kdy tuto povinnost nesplní poskytovatel dotace.“

Význam 4 z 5, významné. Patrně první výklad NSS k nové skutkové podstatě porušení rozpočtové kázně podle § 44 odst. 1 písm. l) zákona o rozpočtových pravidlech (účinné od 1. 1. 2022): NSS vykládá znaky „uhrazení ze státního rozpočtu“, rozhodný den a „přímo použitelný předpis EU“ a vymezuje, co se v řízení o odvodu už nepřezkoumává. Nejde o rozšířený senát ani o publikované rozhodnutí.

Rozhodnutí 5 Afs 55/2026 na webu NSS

6 Afs 45/2026

Rozsudek ze dne 28. 8. 2026. Ostatní daňové, odvod za porušení rozpočtové kázně.

Pandemický pokles tržeb nezbavuje příjemce dotace odpovědnosti za nesplnění indikátoru; odvod se nepřepočítává podle fiktivních tržeb a nepodání žádosti o změnu podmínek jde příjemci k tíži.

1. Příjemce dotace odpovídá za řádné a včasné splnění dotovaného projektu i tehdy, když plnění ovlivnila jím nezaviněná pandemie covid-19. Uložil-li krajský soud správci daně, aby odvod stanovil podle odhadu tržeb, jakých by příjemce dosáhl bez pandemie, nepřípustně smísil posouzení vzniku porušení povinnosti s posouzením přiměřenosti odvodu a ve výsledku příjemce této odpovědnosti zbavil.

   [36, 38]„Dle Nejvyššího správního soudu však krajský soud při této úvaze nesprávně smísil posouzení vzniku porušení povinnosti (a jeho rozsahu) s posouzením přiměřenosti výše odvodu. Jak bylo uvedeno, žalobkyně odpovídá za řádné a včasné splnění dotovaného projektu, přičemž toto pravidlo se uplatní i v situaci, kdy plnění projektu ovlivnila žalobkyní nezaviněná pandemie onemocnění covid19. Jestliže krajský soud stěžovateli uložil, aby odvod za porušení rozpočtové kázně stanovil ve výši, která odpovídá odhadu, jakých tržeb by žalobkyně pravděpodobně dosáhla, nenastalali by pandemie, ve své podstatě tím toto pravidlo negoval a v tomto rozsahu zbavil žalobkyni odpovědnosti za řádné a včasné splnění.“

2. Zásada přiměřenosti podle § 44a odst. 4 písm. a) rozpočtových pravidel je následným korektivem sazeb odvodu předem nastavených poskytovatelem dotace; snížení pod tyto sazby je namístě jen tehdy, je-li takto stanovená výše vzhledem ke konkrétním podstatným okolnostem nepřiměřená. Stanovení odvodu podle předem určeného výpočtu proto samo o sobě neznamená odepření přiměřenosti.

   [42, 43]„Snížení odvodu za porušení rozpočtové kázně pod sazby stanovené poskytovatelem dotace je namístě pouze tehdy, pokud by takto stanovená výše odvodu byla s ohledem na konkrétní podstatné okolnosti nepřiměřená. Zásada přiměřenosti uvedená v § 44a odst. 4 písm. a) rozpočtových pravidel v rozhodném znění tak v tomto kontextu představuje následný korektiv apriorního obecného nastavení výše odvodu poskytovatelem dotace. […] Skutečnost, že výše odvodu byla stanovena dle způsobu výpočtu určeného předem poskytovatelem dotace, ovšem nutně neznamená, že při stanovení výše odvodu byla přiměřenost odepřena. Pouze to znamená, že nebyly v konkrétním případě shledány takové okolnosti, které by odůvodnily snížení odvodu pod hranici předem stanovenou poskytovatelem dotace vzhledem k míře závažnosti porušení dotačních podmínek, resp. že odvod ve výši dle sazeb stanovených poskytovatelem dotace není vzhledem k okolnostem nepřiměřený.“

3. Při hodnocení přiměřenosti odvodu je relevantní aktivita či pasivita příjemce dotace; nevyužití možnosti požádat o změnu dotačních podmínek působí v neprospěch snížení odvodu, a to tím spíše, když poskytovatel dotace příjemce na tuto možnost v souvislosti s pandemií výslovně upozornil.

   [44–46]„Aktivní snaha o nápravu či eliminaci důsledků porušení může působit ve prospěch snížení výše odvodu, zatímco pasivita či ignorování možnosti dostupného preventivního postupu při zabránění vzniku či narůstání výše odvodu příjemcem dotace působí v neprospěch snížení výše odvodu […] Nejvyšší správní soud tak nesdílí názor krajského soudu, že na posouzení přiměřenosti výše žalobkyni předepsaného odvodu za porušení rozpočtové kázně neměla žádný vliv skutečnost, že žalobkyně nevyužila možnost požádat o změnu dotačních podmínek. […] Jestliže se aktivita či pasivita příjemce dotace při předcházení vzniku či navyšování odvodu za porušení rozpočtové kázně v rámci hodnocení přiměřenosti výše odvodu posuzuje v běžných případech, tím spíše musí mít tato skutečnost vliv v případě, kdy poskytovatel dotace žalobkyni výslovně oznámil, že přijal opatření ke snížení dopadů pandemie a žalobkyni aktivně upozornil na možnost požádat o změnu rozhodnutí o poskytnutí dotace spočívající v odložení termínu“

4. Procesní pasivita příjemce nenahrazuje materiální posouzení závažnosti porušení, avšak nepodání žádosti o změnu rozhodnutí o dotaci je okolností výlučně na straně příjemce; netvrdí-li příjemce konkrétní individualizované okolnosti, které mu v podání žádosti bránily, jde tato skutečnost k jeho tíži.

   [47]„Procesní pasivita příjemce dotace nenahrazuje nutnost materiálního posouzení závažnosti porušení povinnosti, jak polemizuje krajský soud (bod 59 rozsudku krajského soudu). Skutečnost, že žalobkyně žádost o změnu rozhodnutí o poskytnutí dotace nepodala, však měla vliv pro závěr, že ve sledovaném období žalobkyně porušila povinnost a účel dotace nenaplnila, jak předpokládá § 44a odst. 4 písm. a) rozpočtových pravidel v rozhodném znění. Tato skutečnost přitom byla pouze na straně žalobkyně. Žalobkyně ani netvrdí jakékoli specifické konkrétní a individualizované okolnosti, ať už související s pandemií onemocnění covid19 či jiné, které jí bránily v podání žádosti o změnu rozhodnutí a odvrácení negativního následku vzniku porušení rozpočtové kázně či snížení jeho rozsahu.“

5. Argumentace žalovaného v kasační stížnosti, která právně polemizuje se závěrem krajského soudu, není nepřípustnou skutkovou novotou podle § 109 odst. 5 s. ř. s.; nepřípustnost námitky neuplatněné v žalobě (§ 104 odst. 4 s. ř. s.) se z povahy věci může uplatnit jen vůči žalobci, nikoli vůči žalovanému.

   [50]„Jde tak o právní polemiku s napadeným rozsudkem krajského soudu, což je podstatou kasační stížnosti. Nejde o tvrzení nových skutkových okolností ve smyslu § 109 odst. 5 s. ř. s., k nimž by Nejvyšší správní soud nemohl přihlížet. Nejde ani o nepřípustnou námitku ve smyslu § 104 odst. 4 s. ř. s. z toho důvodu, že nebyla uplatněna v žalobě. Tento důvod nepřípustnosti se z povahy věci může uplatnit pouze vůči žalobci, nikoli vůči žalovanému“

Význam 3 z 5, užitečné. NSS aplikuje ustálenou judikaturu k přiměřenosti odvodu a odpovědnosti příjemce dotace na skutkový typ pandemického poklesu tržeb a upřesňuje, že soud nesmí směšovat vznik porušení s korektivem přiměřenosti; věc není publikována ani opatřena právní větou.

Rozhodnutí 6 Afs 45/2026 na webu NSS

22 Afs 195/2025

Rozsudek ze dne 28. 8. 2026. Místní a ostatní daně a poplatky, daň z nemovitých věcí.

Místní koeficient daně z nemovitých věcí není sankcí za externality konkrétní nemovitosti, obec jej může obhájit až v soudním řízení a vymezit parcelními čísly; srovnatelnost pro diskriminaci se měří kritériem vyhlášky.

1. Obec je oprávněna vymezit části území s odlišným koeficientem daně z nemovitých věcí prostřednictvím jednotlivých parcel (parcelních čísel); pojem „jednotlivá část obce“ v § 12 zákona o dani z nemovitých věcí nevyžaduje, aby byl koeficient vztažen jen k ucelenému územnímu celku.

   [37, 38]„Ústavní soud v bodu 50 a násl. odmítl výklad, podle něhož by bylo nutné uvedené ustanovení aplikovat výlučně na ucelené části obce. […] Proto naopak přijal závěr, že prostřednictvím tohoto koeficientu lze upravit daňové zatížení i ve vztahu k jednotlivě vymezeným nemovitostem, resp. parcelám. [38] Na základě těchto závěrů Nejvyšší správní soud konstatuje, že námitka stěžovatelky není důvodná. Obec byla oprávněna k přijetí obecně závazné vyhlášky ve vztahu k jednotlivým nemovitostem“

2. Na rozdíl od opatření obecné povahy nemusí být kritéria, jimiž se obec při stanovení koeficientů řídila, zachycena přímo v obecně závazné vyhlášce či jejích podkladech; není vadou řízení, pokud je obec podrobněji vyloží (doplní) až v řízení před správním soudem, tím spíše, nejde-li o dodatečné vytvoření zcela nového účelu vyhlášky.

   [40, 42, 43]„V tomto ohledu je předně třeba odlišit obecně závaznou vyhlášku od opatření obecné povahy. U opatření obecné povahy zákon a judikatura kladou vyšší požadavky na odůvodnění přímo v tomto aktu a v procesu jeho přijímání. […] za vadu řízení nelze považovat situaci, v níž obec kritéria, jimiž se při přijetí obecně závazné vyhlášky řídila, podrobněji vyloží až v řízení před správním soudem. Jakkoli je žádoucí, aby byla tato kritéria zachycena již v důvodové zprávě či v dalších podkladech pro přijetí obecně závazné vyhlášky, není vyloučeno, aby obec odůvodnění jejího obsahu (regulace) doplnila až v soudním řízení. […] V nynější věci navíc nešlo o situaci, kdy by město Cheb dodatečně vytvořilo zcela nový účel vyhlášky.“

3. Ústavní soud třetí krok testu přezkumu obecně závazných vyhlášek upřesnil: zkoumá se v něm soulad s obecnými ústavními principy a zneužití pravomoci (sledování zákonem neaprobovaného účelu), zatímco hodnocení relevantních a nerelevantních úvah obce spadá do čtvrtého kroku. Použití neaktuální (starší) struktury třetího kroku krajským soudem však není vadou řízení, pokud se soud rozhodnými hledisky zabýval; NSS ostatně čtyřkrokový test nevyžaduje bezpodmínečně.

   [49, 50]„Ústavní soud v nedávné době třetí krok testu upřesnil a doplnil tak, že se v jeho rámci zkoumá: (1) zda obecně závazná vyhláška není v rozporu s obecnými ústavními principy (např. omezení základních práv pouze za podmínek stanovených ústavním pořádkem, určitost a bezrozpornost právní regulace, zákaz diskriminace či zákaz pravé retroaktivity); a (2) zda obec při vydávání obecně závazné vyhlášky nezneužila svoji pravomoc, tedy zda vyhláškou nesleduje účel, který není zákonem aprobován. Hodnocení úvah, ke kterým obec při přijímání přihlížela (přihlížení k nerelevantním úvahám či opomíjení relevantních úvah), je případně předmětem posuzování v posledním, čtvrtém kroku testu […] Skutečnost, že krajský soud aplikoval třetí krok testu v jeho neaktuální struktuře, nicméně nepředstavuje vadu řízení, natož s vlivem na zákonnost napadeného rozsudku. […] Nejvyšší správní soud nadto ani striktně nevyžaduje, aby správní soudy pro přezkum obecně závazných vyhlášek vždy bezpodmínečně postupovaly podle čtyřkrokového testu“

4. Místní koeficient podle § 12 zákona o dani z nemovitých věcí není sankcí za externality vyvolané konkrétní nemovitou věcí, nýbrž nástrojem zohledňujícím charakter části území a zátěž lokality jako celku; soud proto neposuzuje, zda daňové zatížení každé nemovitosti odpovídá přesné míře jí vyvolaných externalit, ale jen to, zda obec vymezila zatíženou skupinu podle racionálního a nediskriminačního kritéria a nepostupovala svévolně, diskriminačně či nerozumně. Průmyslový charakter a umístění nemovitostí takové kritérium představují.

   [55, 56]„Koeficient podle § 12 zákona o dani z nemovitých věcí není sankcí za konkrétní externality vyvolané užíváním jednotlivé nemovité věci. Jde o daňový nástroj, kterým obec může zohlednit charakter určité části svého území a zátěž, kterou tato lokalita jako celek vyvolává […] Při třetím kroku testu se proto posuzuje, zda obec vymezila zatíženou skupinu nemovitých věcí na základě racionálního a nediskriminačního kritéria. Přezkum samosprávné daňové normotvorby je zdrženlivý a stanovení koeficientu je v mezích zákonného zmocnění výsledkem politické úvahy zastupitelstva obce […] Soud zkoumá, zda obec nevybočila ze zákonných mezí, nepostupovala zjevně svévolně, diskriminačně nebo nerozumně. Úkolem soudu není hledat nejvhodnější nebo ekonomicky optimální nastavení koeficientu ani poměřovat daňové zatížení každé nemovité věci s přesnou mírou externalit, které její užívání vyvolává. Krajský soud proto správně vycházel z charakteru vymezených nemovitých věcí a dané části města jako celku.“

5. Při námitce diskriminace rozdílnou výší koeficientu je rozhodující srovnatelnost nemovitých věcí z hlediska kritéria, na němž obec rozdíl založila (zde průmyslový charakter a umístění v části města); obdobný předmět podnikání ani užívání týchž komunikací konkurenty s nižším koeficientem samy o sobě srovnatelné postavení nezakládají.

   [57]„Při posouzení diskriminace je však rozhodující, zda jde o srovnatelné nemovité věci z hlediska kritéria, na němž je rozdílná výše koeficientu (a tedy zdanění) založena […] Město Cheb rozlišilo nemovité věci podle jejich průmyslového charakteru a umístění v určité části města. Obdobný předmět podnikání ani využívání některých stejných komunikací proto samy o sobě nezakládají srovnatelné postavení.“

Význam 3 z 5, užitečné. Věc je skutkově i právně shodná s rozsudkem 7 Afs 232/2025 (táž vyhláška, sousední areál, týž zástupce) a NSS z něj výslovně vychází; přínosem je přehledné shrnutí rychle se tvořící judikatury k místnímu koeficientu (22 Afs 257/2025, 1 Afs 82/2025, 5 Afs 237/2025) a upozornění na aktualizovanou strukturu třetího kroku testu přezkumu obecně závazných vyhlášek podle Pl. ÚS 42/23.

Rozhodnutí 22 Afs 195/2025 na webu NSS

4 Afs 135/2025

Rozsudek ze dne 27. 8. 2026. Daňový řád a správa daní, prekluze lhůty pro stanovení daně.

Civilní spor plátce s dodavatelem o částku odpovídající DPH nestaví lhůtu pro stanovení daně (§ 148 odst. 4 písm. b) DŘ) ani v širším pojetí rozšířeného senátu – o podvodu a odpočtu rozhoduje výlučně správce daně.

1. Stavění lhůty podle § 148 odst. 4 písm. b) daňového řádu má dvě podmínky v pevném pořadí: nejprve musí jít o otázku, o níž je příslušný rozhodnout soud, a teprve poté se zkoumá, zda je tato otázka nezbytná pro správné stanovení daně.

   [30]„Z posledně citovaného ustanovení je patrné, že primární podmínkou pro stavění lhůty pro stanovení daně je to, aby o určité otázce byl příslušný rozhodnout soud. Až poté má logicky smysl zkoumat, zda se jedná o otázku, která je pro správné stanovení daně také nezbytná“

2. Civilní řízení o soukromoprávním nároku plátce vůči dodavateli na zaplacení částky odpovídající DPH nestaví lhůtu pro stanovení daně, a to ani v širším pojetí (otázka mající pro stanovení daně význam). Posouzení nároku na odpočet, porušení daňových povinností a účasti na daňovém podvodu činí výlučně správce daně v nalézacím řízení; předběžný závěr civilního soudu o podvodu nemá na stanovení daně vliv a správce daně jím není vázán.

   [33, 34, 37]„Nicméně shodně jako krajský soud má i Nejvyšší správní soud za to, že řízení ve věci sp. zn. 9 C 42/2020 nebylo nezbytné pro správné stanovení daně, a to ani v tom širším pojetí (formulovaném v předkládacím usnesení druhého senátu), které považuje za dostačující, že dané řízení má pro správné stanovení daně význam. […] Přestože okresní soud si sám mohl jako předběžnou otázku pro účely rozhodování o stěžovatelkou uplatněném nároku v souladu s § 135 odst. 2 o. s. ř. posoudit, zda se společnost Muramax dopustila daňového podvodu, tento jeho „předběžný“ závěr naopak nemohl mít žádný vliv na správné stanovení daně. A jak i krajský soud správně dovodil, nemohl být pro správce daně závazný. Závěr o tom, zda určitý daňový subjekt má nárok na odpočet daně ve smyslu § 72 zákona o DPH, nebo zda porušil své daňové povinnosti a zda se účastnil daňového podvodu, a důsledky tohoto posouzení na správné stanovení daně totiž činí správce daně v rámci daňového nalézacího řízení (srov. § 11 odst. 1 a § 147 daňového řádu), a nikoliv soud v občanském soudním řízení. […] Řízení vedené u okresního soudu ve věci sp. zn. 9 C 42/2020 se týkalo soukromoprávního nároku stěžovatelky, který, byť měl svůj původ v jejích daňových povinnostech, nemohl ovlivnit správné stanovení daně. Vedení uvedeného civilního řízení tudíž nemohlo stavět lhůtu pro stanovení daně podle § 148 odst. 4 písm. b) daňového řádu“

3. Rozhodne-li se plátce sám (byť nesprávně či předčasně) podat dodatečná daňová přiznání na vyšší daň z obavy před účastí na podvodu, jde o jeho procesní strategii; to, že správce daně z těchto tvrzení vycházel a jejich správnost neprověřoval, nelze přičítat k tíži daňových orgánů.

   [36]„Správce daně vycházel z dodatečných daňových tvrzení, učiněných stěžovatelkou v souladu s § 141 daňového řádu. Byla to tedy stěžovatelka, která sama, na základě vlastní (byť zjevně nesprávné či přinejmenším předčasné) úvahy, dospěla k závěru, že její daňová povinnost je vyšší než poslední známá daň. K podání dodatečných daňových přiznání přistoupila, neboť to byla volba jejího postupu v probíhajícím daňovém řízení, tedy její strategie, která však posléze vedla „do slepé uličky“. To nelze přičítat k tíži daňových orgánů.“

4. Pouhý odkaz na předkládací usnesení či na judikaturu SDEU a NSS bez navázání na konkrétní úvahy krajského soudu není řádně formulovanou kasační námitkou a je nepřípustný podle § 104 odst. 4 s. ř. s.

   [16]„Poukaz na předkládací usnesení druhého senátu v kasační stížnosti nespojuje s žádným konkrétním tvrzením, kterým by jakkoliv rozporovala závěry krajského soudu vyslovené v napadeném rozsudku. Nejedná se tudíž o řádné formulovanou kasační námitku ve smyslu § 103 odst. 1 s. ř. s. Totéž platí o obsáhlých odkazech na judikaturu Soudního dvora a Nejvyššího správního soudu týkající se problematiky daňových podvodů a uplatnění nároku na odpočet daně. Pouhý odkaz na tuto judikaturu bez jejího navázání na konkrétní úvahy, k nimž v napadeném rozsudku dospěl krajský soud, taktéž nelze považovat za řádně formulovanou kasační námitku.“

Význam 3 z 5, užitečné. Aplikace § 148 odst. 4 písm. b) daňového řádu na nový skutkový typ (civilní spor plátce s dodavatelem o částku odpovídající DPH) s výslovným zohledněním širšího pojetí „otázky mající význam“ podle usnesení rozšířeného senátu 2 Afs 234/2022-82; závěry jsou však odvozeny z ustálených východisek o výlučné pravomoci správce daně stanovit daň, bez publikace či právní věty.

Rozhodnutí 4 Afs 135/2025 na webu NSS

22 Afs 275/2025

Rozsudek ze dne 27. 8. 2026. DPH, nárok na odpočet — prokazování (důkazní břemeno).

U paušálně sjednané reklamy vede neprokázání byť jen dílčí části plnění k odepření celého odpočtu, pokud daňový subjekt nevyčíslí cenu prokázaných dílčích plnění.

1. Zpochybnění rozsahu deklarovaného plnění samo o sobě nevede k odepření celého odpočtu, nýbrž jen k jeho snížení. Je-li však cena za reklamu sjednána paušálně a nelze určit, jakou měrou se dílčí plnění promítla do celkové ceny, pak při neprokázání byť jen dílčí části plnění a nevyčíslení ceny prokázaných dílčích částí nelze uznat ani část odpočtu; vyčíslení je úkolem daňového subjektu, nikoli daňových orgánů.

   [24, 25]„Pokud daňový orgán zpochybní rozsah deklarovaného plnění, nemůže to bez dalšího vést k odepření celého nároku na odpočet DPH, ale může to vést ke snížení tohoto nároku […] Nicméně v případě, kdy jsou částky za reklamu sjednány paušálně, si nelze učinit jednoznačný závěr o tom, jakou měrou se ta která dílčí část deklarovaného plnění promítla do celkové ceny zaplacené za reklamní službu. V takových případech pak nelze dojít např. k tomu, že dvě prokázaná plnění z deseti mají hodnotu dvou desetin zaplacené částky, jestliže taková vůle neplyne ze smluvního ujednání daňového subjektu a jeho dodavatele. Pokud tedy nebude prokázáno uskutečnění byť jen dílčí části z celkového deklarovaného plnění a daňový subjekt zároveň neprokáže cenu alespoň těch dílčích částí deklarovaného plnění, které se jednoznačně uskutečnily, pak není možné uznat ani jen část z celkového nároku na odpočet DPH. […] Podle výše zmiňované judikatury je však uvedení takové kalkulace úkolem pro daňový subjekt, nikoliv pro daňové orgány.“

2. Požadavek daňových orgánů na doložení účasti závodníka na konkrétních závodech (startovní či výsledkové listiny) nepřekračuje sféru vlivu daňového subjektu, který si mohl od dodavatele vyžádat precizní dokumentaci propagace; předložené fotografie jsou relevantní jen tehdy, lze-li je přiřadit ke konkrétnímu závodu, byť ne nutně datovým záznamem.

   [32, 33]„Stěžovatelka naopak mohla po společnosti VALEK vyžadovat precizní dokumentaci toho, jakým způsobem probíhá propagace na daných závodech. Ostatně, vzhledem k ceně propagace ve výši 45 mil. Kč se může jevit jako překvapivé, že stěžovatelka nedokázala tuto dokumentaci předložit. […] k jejich relevantnosti pro nynější věc by nicméně bylo skutečně třeba, aby se tyto fotografie daly ideálně přiřadit ke konkrétnímu závodu. V tomto ohledu nutně nemuselo jít o datový záznam, jak uvádí stěžovatelka. Mohlo jít např. o zveřejnění dané fotografie spolu s příspěvkem na webových stránkách či sociálních sítích, na základě čehož by se daná fotografie mohla nějak konkrétněji časově zařadit. […] Nejvyšší správní soud v tomto ohledu považuje za zcela logické, že krajský soud a daňové orgány vycházely ze startovacích či výsledkových listin, resp. že požadovaly doložení právě tohoto typu listin.“

3. Hotovostní platby jsou z hlediska dokazování méně průkazné než bezhotovostní (chybí potvrzení banky jako třetí osoby) a ani příjmové doklady nemusí být věrohodným důkazem jejich uskutečnění; samy o sobě však nemohou založit pochybnosti správce daně o uskutečnění plnění.

   [41, 42]„Nejvyšší správní soud na základě výše odkazované judikatury souhlasí s krajským soudem a žalovaným v tom, že hotovostní platby jsou problematičtější z hlediska dokazování. Ani příjmové doklady, jimiž stěžovatelka argumentuje, nemusí být věrohodným důkazem toho, že dané platby skutečně proběhly tvrzeným způsobem. Na druhou stranu, Nejvyšší správní soud, s odkazy na výše zmiňovanou judikaturu, sdílí názor krajského soudu a zdůrazňuje, že okolnost v podobě hotovostních plateb by sama o sobě nemohla založit pochybnosti správce daně.“

4. Skutková zjištění a výsledek sporu za jedno zdaňovací období nejsou bez dalšího přenositelné na jiné zdaňovací období; úspěch daňového subjektu v jiném sporu by automaticky nevedl k úspěchu v nynější věci.

   [39]„Z judikatury Nejvyššího správního soudu obecně vyplývá, že skutečnosti týkající se jednoho zdaňovacího období nejsou automaticky bez dalšího přenositelné na další zdaňovací období […] Jinými slovy, i kdyby stěžovatelka ve svých jiných sporech uspěla (což se nestalo), tak by to bez dalšího nevedlo k jejímu automatickému úspěchu také v nynějším sporu.“

5. Shodují-li se žalobní námitky s odvolacími a je-li rozhodnutí žalovaného řádně odůvodněno, může si krajský soud jeho závěry se souhlasnou poznámkou osvojit pouhým odkazem; takový postup sám o sobě nezakládá nepřezkoumatelnost rozsudku.

   [21]„Pakliže tedy krajský soud v nynější věci shledal, že žalobní námitky se shodují s těmi odvolacími, že žalovaný již tyto námitky přezkoumatelným způsobem vypořádal a že krajský soud se s posouzením žalovaného ztotožňuje i věcně, pak krajskému soudu skutečně postačovalo, aby se souhlasnou poznámkou pouze odkázal na posouzení žalovaným. Takový argumentační postup sám o sobě nezakládá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.“

Význam 3 z 5, užitečné. Rozsudek nepřináší nový právní závěr, ale přehledně shrnuje roztříštěnou judikaturu k částečnému uznání odpočtu DPH u paušálně sjednaných reklamních plnění a k důkazní hodnotě hotovostních plateb; použitelné jako souhrnný odkaz pro praxi.

Rozhodnutí 22 Afs 275/2025 na webu NSS

21 Afs 234/2025

Rozsudek ze dne 27. 8. 2026. Daňový řád a správa daní, odvolací řízení před finančními orgány.

Seznámení podle § 115 odst. 2 DŘ pokrývá jen důkazy nově provedené v odvolacím řízení a změny k tíži odvolatele; důkazy již vyhodnocené ve zprávě o kontrole odvolací orgán opakovaně hodnotit nemusí.

1. Závěr rozšířeného senátu Strojmetal, že odvolatel musí být seznámen s hodnocením každého důkazu bez ohledu na jeho původ, se uplatní jen tehdy, provádí-li odvolací orgán důkaz v odvolacím řízení a činí z něj vlastní skutková zjištění, anebo mění-li dosavadní skutkové či právní posouzení k tíži odvolatele. Jinak § 115 odst. 2 daňového řádu nevyžaduje znovu vypořádat celý skutkový základ projednaný před správcem daně.

   [20]„Posledně citovaný závěr, na němž staví svou argumentaci stěžovatelka, však nelze vykládat izolovaně. Předpokladem jeho použití je, že odvolací orgán důkaz v odvolacím řízení provádí a činí z něj vlastní skutková zjištění, popřípadě že mění dosavadní skutkové nebo právní posouzení (vycházející z již provedených důkazů) k tíži odvolatele. Není-li tomu tak, § 115 odst. 2 daňového řádu neukládá odvolacímu orgánu, aby znovu vypořádával celý skutkový základ, který byl již projednán před správcem daně.“

2. Provádí-li odvolací orgán v odvolacím řízení dokazování, postačí, když odvolatele seznámí s hodnocením nově provedených důkazů a sdělí mu, že se ztotožňuje se závěry správce daně založenými na důkazech z prvního stupně; důkazy již vyhodnocené ve zprávě o daňové kontrole, z nichž nevyvodil nové ani nepříznivější závěry, nemusí jednotlivě znovu uvádět a opakovat jejich hodnocení.

   [29]„Z uvedeného je zřejmé, že žalovaný stěžovatelce před vydáním rozhodnutí jasně sdělil jak hodnocení nově provedených důkazů, tak to, že se ztotožňuje se skutkovými a právními závěry správce daně založenými na důkazech provedených již v prvostupňovém řízení. Ve vztahu k důkazům, které byly již součástí spisu a byly vyhodnoceny ve zprávě o daňové kontrole, současně nepřijal nové či pro stěžovatelku nepříznivější skutkové hodnocení. […] Žalovaný je v odvolacím řízení znovu neprováděl ani na jejich základě nezformuloval nové skutkové závěry, které by se odchylovaly od závěrů správce daně. Neměl proto povinnost ve smyslu § 115 odst. 2 daňového řádu každý z těchto důkazů jednotlivě znovu uvádět a opakovat hodnotící úvahy již obsažené ve zprávě o daňové kontrole.“

3. Odvolatel nemůže očekávat, že důkazy, které správce daně již vyhodnotil jako nedostačující, budou v odvolacím řízení automaticky posouzeny v jeho prospěch; a pouhý odkaz odvolacího orgánu na dříve provedený důkaz v rozhodnutí o odvolání neznamená, že jej v odvolacím řízení nově provedl.

   [30]„Stěžovatelka proto nemohla důvodně očekávat, že důkazy, které správce daně již vyhodnotil jako nedostačující k prokázání rozhodných skutečností, budou v odvolacím řízení automaticky posouzeny v její prospěch. Ani okolnost, že žalovaný v rozhodnutí o odvolání na některý z těchto dříve provedených důkazů odkázal, sama o sobě neznamená, že jej v odvolacím řízení nově provedl.“

4. Kasační argumentace, která pouze doslovně či téměř doslovně přebírá žalobní námitky a nereaguje na nosné důvody rozsudku krajského soudu, není řádně vymezenou kasační námitkou a je v tomto rozsahu nepřípustná podle § 104 odst. 4 s. ř. s.

   [13]„Řízení o kasační stížnosti přitom slouží k přezkumu zákonnosti rozhodnutí krajského soudu, nikoli k opětovnému projednání žaloby. Kasační argumentace, která pouze opakuje či parafrázuje žalobní námitky a nijak nereaguje na nosné důvody rozsudku krajského soudu, nepředstavuje řádně vymezenou kasační námitku a je v tomto rozsahu nepřípustná dle § 104 odst. 4 s. ř. s.“

Význam 3 z 5, užitečné. NSS srozumitelně vymezuje meze rozsudku rozšířeného senátu Strojmetal (1 Afs 438/2017) pro smíšenou situaci, kdy odvolací orgán část dokazování doplňuje a ve zbytku přebírá závěry správce daně; jde o užitečné shrnutí a aplikaci ustálené judikatury, nikoli o nový závěr.

Rozhodnutí 21 Afs 234/2025 na webu NSS

9 Afs 28/2026

Rozsudek ze dne 26. 8. 2026. Cla, sazební zařazení zboží.

Jógamatky jsou pro univerzální vlastnosti výrobky z plastů (3926 KN), ne potřeby pro cvičení; hustotu a tepelný odpor celní orgány měřit nemusí, chybí-li objektivní rozlišovací hranice.

1. Rozhodujícím kritériem sazebního zařazení jsou objektivní znaky a vlastnosti zboží, jak je definuje znění čísla nebo položky KN a poznámek ke třídám či kapitolám (nikoli všechny myslitelné znaky), a účel použití předpokládaný s ohledem na tyto vlastnosti. Výkladovým vodítkem jsou nezávazné Vysvětlivky k HS a ke KN a významným zdrojem i správní praxe celních orgánů jiných členských států.

   [33, 34]„rozhodujícím kritériem pro sazební zařazení zboží jsou především jeho objektivní znaky a vlastnosti, jak jsou definovány zněním čísla nebo položky kombinované nomenklatury a poznámek ke třídám nebo kapitolám (tedy ne všechny objektivně myslitelné znaky a vlastnosti). […] Relevantní je také účel použití výrobku předpokládaný právě s ohledem na jeho objektivní znaky a vlastnosti […] Jako výkladové vodítko přitom mohou sloužit právně nezávazné Vysvětlivky k HS (vydávané Světovou celní organizací), jakož i Vysvětlivky ke KN vydávané Evropskou komisí […]. Významným zdrojem může být také správní praxe celních orgánů jiných členských států EU“

2. Celní orgány nemusely zkoumat měrnou hmotnost a tepelný odpor jógamatek: z těchto hodnot nelze dovodit konkrétní účel použití podložky, protože nelze objektivně stanovit, při jaké hodnotě je podložka předurčena ke cvičení. Skutkový stav byl zjištěn dostatečně popisem objektivních znaků (materiál, rozměry, tloušťka).

   [40]„Kasační soud nyní ve shodě s krajským soudem uvádí, že žalovaný tyto hodnoty důvodně nezkoumal. Lze se ztotožnit s argumentací žalovaného, převzatou krajským soudem, že z údaje o měrné hmotnosti nelze dovodit konkrétní účel použití té které podložky. Obdobné platí pro hodnotu tepelného odporu. […] nelze objektivně stanovit, že podložka s takovou hodnotou měrné hmotnosti nebo tepelného odporu je předurčena ke cvičení, zatímco podložka s jinou hodnotou nikoliv. Za této situace Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitce nedostatečně zjištěného skutkového stavu, neboť správní orgány zjistily skutkový stav dostatečně, popsaly objektivní znaky a vlastnosti dovezených jógamatek a nebylo nutné, aby zkoumaly vlastnosti jako měrnou hmotnost a tepelný odpor.“

3. Výčet výrobků ve Vysvětlivkách k HS k číslu 9506 je demonstrativní, přesto poskytuje vodítko, jaké objektivní vlastnosti musí potřeba pro tělesné cvičení mít (např. žíněnka doskočiště tlumící dopad). Jógamatky takové specifické vlastnosti postrádají — pro rozměry, materiál i tvrdost jsou použitelné univerzálně, včetně použití jako podložky na spaní; nižší tepelná izolace to nevylučuje.

   [42]„Stěžovatelce lze přisvědčit, že nevadí, že jí dovezené podložky nejsou žíněnkami doskočiště, jelikož výčet ve Vysvětlivkách k HS je pouze demonstrativní. V souladu s výše citovanou judikaturou však poskytuje určité vodítko, jaké výrobky lze považovat za výrobky a potřeby pro tělesné cvičení, gymnastiku nebo atletiku, což je důsledkem jejich objektivních znaků a vlastností. V případě stěžovatelkou dovezených jógamatek ale takové specifické vlastnosti absentují, neboť pro jejich objektivní znaky a vlastnosti jako rozměry, materiál i stěžovatelkou namítanou tvrdost je lze skutečně použít k různým účelům – i jako podložky na spaní, byť stěžovatelka opakovaně tvrdí opak. Skutečnost, že jógamatky mohou být oproti karimatkám tvrdší a méně tepelně izolovat od země, neznamená, že k použití jako podložky na spaní např. na měkčím povrchu v přírodě nejsou vůbec vhodné.“

4. Označení výrobku výrobcem a jeho zamýšlené použití je jen nepřímým důkazem účelu použití; rozhodné je, zda zboží skutečně má objektivní vlastnosti, pro něž je lze zařadit jako potřebu pro tělesné cvičení, bez ohledu na to, jak je označuje výrobce nebo veřejnost. Srovnání „smyslu“ podložky pro cvičení a pro turistiku proto není relevantní.

   [37]„Podstatné je, zda stěžovatelkou dovezené podložky (ať už jsou výrobcem nebo veřejností označeny jakkoliv) mají skutečně takové objektivní vlastnosti a znaky, pro které by bylo možné je sazebně zařadit jako potřebu pro tělesné cvičení. Kasační soud na tomto místě dodává, že použití, ke kterému je výrobek určen výrobcem, představuje jen nepřímý důkaz, který může prokázat účel použití výrobku“

5. Rozsudek krajského soudu není překvapivý jen proto, že se soud po zrušení svého předchozího rozsudku Nejvyšším správním soudem přiklonil k opačnému závěru, pokud vysvětlil důvody. Krajský soud si dále může se souhlasnou poznámkou osvojit důkladně odůvodněné závěry žalovaného, shodují-li se žalobní námitky s odvolacími, byť mu NSS dříve doslovné převzetí argumentace účastníka vytkl.

   [28, 29]„Překvapivost rozsudku nelze spatřovat v tom, že krajský soud se oproti svému předchozímu rozsudku […] ztotožnil s posouzením věci obsaženým v rozhodnutí žalovaného a nikoliv již s argumentací stěžovatelky. […] Přitom je z napadeného rozsudku patrné, z jakých důvodů nepřisvědčil argumentaci stěžovatelky. […] Nejvyšší správní soud nepovažuje takový postup krajského soudu za nejvhodnější v situaci, kdy mu v předcházejícím rozsudku doslovné převzetí argumentace jednoho z účastníků vytkl. Nicméně ve vztahu k osvojení si argumentace žalovaného Nejvyšší správní soud dlouhodobě judikuje, že pokud je rozhodnutí žalovaného důkladné, řádně odůvodněné, žalobní námitky se shodují s odvolacími a krajský soud nedochází k jiným závěrům, může si správné závěry žalovaného přisvojit se souhlasnou poznámkou.“

Význam 3 z 5, užitečné. Třetí rozsudek NSS v téže věci, který uzavírá dlouhý spor o jógamatky: potvrzuje ustálené kritérium objektivních znaků a vlastností a rozvíjí je o závěr, že u univerzálně použitelného zboží nemusí celní orgány měřit parametry, pro něž neexistuje objektivní rozlišovací hranice. Nejde o nový právní závěr, ale o přehlednou aplikaci na sporný skutkový typ, včetně vodítka k významu ZISZ z jiných členských států a označení výrobcem.

Rozhodnutí 9 Afs 28/2026 na webu NSS

4 Afs 114/2025

Rozsudek ze dne 24. 8. 2026. Daňový řád a správa daní, účinky rozhodnutí správce daně po zrušení rozsudku krajského soudu (§ 124a daňového řádu).

Obživnutí platebních výměrů podle § 124a daňového řádu automaticky nezakládá splnění podmínek mimořádného odpuštění příslušenství daně; otevřená otázka ex tunc vs. ex nunc.

1. Závěr krajského soudu, že na rozhodnutí odvolacího orgánu, které podle § 124a daňového řádu pozbylo právních účinků právní mocí zamítavého rozsudku, je třeba hledět, jako by nikdy nebylo vydáno, je bez bližšího odůvodnění vnitřně rozporný; z něj dovozené „obživnutí“ platebních výměrů ex tunc bez vypořádání sporných otázek činí rozsudek nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů.

   [22, 24]„Krajský soud v něm totiž vycházel z předpokladu, že právní mocí druhého rozsudku krajského soudu pozbylo podle § 124a daňového řádu druhé rozhodnutí o odvolání právních účinků, což podle něj znamená, že je třeba na něj hledět, jako by nikdy nebylo vydáno. Z napadeného rozsudku ovšem není zřejmé, na základě jakých úvah krajský soud takový závěr dovodil, nehledě na to, že se tento závěr prima facie jeví vnitřně rozporným. […] Tím, že se krajský soud uvedeným otázkám nevěnoval vůbec, resp. vyslovil vnitřně rozporný závěr o tom, že druhé rozhodnutí o odvolání pozbylo účinků dnem právní moci druhého rozsudku krajského soudu, a je třeba na něj proto hledět, jako by nebylo vydáno [z čehož nejspíše dovodil „obživnutí“ vydaných platebních výměrů s účinky od samého počátku (ex tunc)], učinil napadený rozsudek nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, resp. i jeho částečnou vnitřní rozpornost.“

2. Skutečnost, že správce daně rozhodoval až po právní moci rozsudku, jímž zrušující rozhodnutí odvolacího orgánu pozbylo účinků, sama o sobě neznamená, že měl vycházet z toho, jako by platební výměry nikdy nebyly zrušeny, ani že „obživnutím“ platebních výměrů podle § 124a daňového řádu automaticky došlo ke splnění podmínek pro odpuštění příslušenství daně podle zákona č. 182/2023 Sb.

   [28]„Ani to však podle Nejvyššího správního soudu automaticky neznamená, že stěžovatel měl v napadených rozhodnutích vycházet z toho, jako by platební výměry nikdy nebyly zrušeny, a především, že tím jaksi „automaticky“ došlo ke splnění podmínek pro odpuštění dluhů, tedy že „obživnutí“ platebních výměrů (bez odůvodnění úvah, zda se tak stalo od počátku, či ke dni právní moci druhého rozsudku krajského soudu) v souladu s § 124a daňového řádu bez dalšího znamená, že žalobce v rozhodné době splnil podmínky pro odpuštění příslušenství daně z příjmů ve smyslu zákona o odpuštění dluhů, jak zkratkovitě dovodil krajský soud.“

3. Pro posouzení podmínek mimořádného odpuštění příslušenství je nutno nejprve vyřešit, zda platební výměry po pozbytí účinků zrušujícího rozhodnutí „obživly“ od počátku, nebo až právní mocí zamítavého rozsudku, a navazující otázky: zda úhrada jistiny provedená v době, kdy byly platební výměry zrušeny, mohla být platbou rozhodného nedoplatku (§ 6 odst. 1 písm. b) zákona o odpuštění dluhů ve spojení s § 153 odst. 1 daňového řádu), zda rozhodný nedoplatek vznikl do rozhodného dne a zda byl k rozhodnému dni evidován (§ 3 zákona o odpuštění dluhů).

   [24, 29]„Sporné je však to, zda oba platební výměry v důsledku uvedeného „obživly“ od počátku (tedy jako by nebylo vydáno první rozhodnutí o odvolání), či teprve okamžikem právní moci druhého rozsudku krajského soudu, který byla zamítnuta žaloba. […] Nejvyšší správní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že až poté, co bude posouzeno, jak lze nahlížet na úhradu nedoplatků daně v době, kdy platební výměry, jimiž byla tato daň vyměřena, byly po určitou dobu zrušeny, bude možné uzavřít, zda byly splněny podmínky pro odpuštění příslušenství daně podle zákona o odpuštění dluhů. S tím souvisí i další klíčové otázky, které v důsledku uvedeného vyvstávají. Zejména jde o posouzení, zda s ohledem na existenci druhého rozhodnutí o odvolání vůbec mohla být platba jistiny daně považována za platbu rozhodného nedoplatku ve smyslu § 6 odst. 1 písm. b) zákona o odpuštění dluhů ve spojení s § 153 odst. 1 daňového řádu, zda rozhodný nedoplatek vznikl do rozhodného dne a především, zda je nebo případně byl k rozhodnému dni u správce daně v souladu s § 3 zákona o odpuštění dluhů daňový nedoplatek evidován a jaký na tyto závěry o (ne)splnění podmínek má v souladu s § 124a daňového řádu vliv následné „obživnutí“ platebních výměrů.“

4. Východiskem má být presumpce správnosti správních aktů (zrušení správního aktu soudem působí jen ex nunc; výjimkou jsou nicotné akty) a judikatura, podle níž lze daň evidovat až po jejím pravomocném stanovení a úhrada nepravomocně stanovené daně je vedena jako přeplatek; proto je rozhodné, zda „nedoplatek“ uhrazený v době, kdy neexistoval pravomocný titul pro stanovení daně, vůbec mohl být nedoplatkem podle § 153 daňového řádu ve spojení se zákonem o odpuštění dluhů.

   [26, 30, 31]„V tomto směru Nejvyšší správní soud s odkazem na svou konstantní judikaturu podotýká, že „právní řád je založen na zásadě presumpce správnosti aktů vydaných orgány veřejné správy, dle níž se má za to, že správní akt je zákonný a správný, a to až do okamžiku, kdy příslušný orgán zákonem předvídanou formou prohlásí správní akt za nezákonný a zruší jej. Po celou dobu své existence až do svého eventuálního zrušení vyvolává správní akt právní následky, zakládá práva a povinnosti. Případné zrušení individuálního správního aktu soudem má účinky toliko ex nunc, které působí výlučně do budoucna (soudní řád správní neobsahuje obdobné ustanovení, jako je § 99 správního řádu, umožňující určit, ke kterému okamžiku nastávají účinky spojené se zrušením rozhodnutí). Jedinou výjimku představuje skupina nicotných aktů, u nichž se má za to, že nebyly nikdy vydány, a tudíž nemohly působit právní následky ani v minulosti.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 10. 2023, č. j. 1 Afs 275/2022-43). […] Do té doby jsou finanční prostředky zaslané daňovým subjektem na úhradu daně, která dosud není pravomocně stanovena, vedeny na kreditní straně jeho daňového účtu jako přeplatek (viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2025, č. j. 22 Afs 2/2025-44). […] V nyní projednávané věci se s ohledem na výše uvedené závěr o tom, jak bude na platby žalobce uhrazené jako nedoplatky na jistinách nahlíženo, odvíjí od posouzení toho, zda „nedoplatek“ v době jeho úhrady vůbec mohl být vzhledem k dočasnému zrušení platebních výměrů považován za nedoplatek ve smyslu § 153 daňového řádu ve spojení se zákonem o odpuštění dluhů, když v době úhrady této daně neexistoval žádný titul, kterým by byla daň pravomocně stanovena.“

Význam 3 z 5, užitečné. Rozsudek krajského soudu byl zrušen pro nepřezkoumatelnost, takže NSS spornou otázku věcně nevyřešil. Přesto ji zřetelně vymezil: zda platební výměry po pozbytí účinků zrušujícího rozhodnutí podle § 124a daňového řádu „obživají“ ex tunc, nebo až právní mocí rozsudku, a zda úhrada daně v době, kdy pravomocný titul neexistoval, může být úhradou rozhodného nedoplatku pro účely zákona o odpuštění dluhů — dosud neřešená kombinace § 124a daňového řádu a zákona č. 182/2023 Sb.

Rozhodnutí 4 Afs 114/2025 na webu NSS

4 Afs 89/2026

Rozsudek ze dne 26. 8. 2026. Daňový řád a správa daní, daňová exekuce a vymáhání.

Poddlužník nemůže napadat exekuční příkaz na přikázání pohledávky tvrzením, že pohledávka zanikla; řeší to až poddlužnická žaloba (§ 186 odst. 3 DŘ) či zastavení exekuce.

1. Neexistence (zánik) přikázané pohledávky nezpůsobuje nezákonnost exekučního příkazu na přikázání jiné peněžité pohledávky; nelze ji řešit námitkami proti exekučnímu příkazu, ale jen případným pozdějším (i částečným) zastavením daňové exekuce podle § 181 odst. 2 písm. i) daňového řádu. Správci daně proto nelze vytýkat, že se v exekučním příkazu nezabýval splatností či úhradou přikázané pohledávky.

   [15]„Není rozhodné, že se v něm žalovaný podrobněji nezabýval otázkou, zda v době nařízení exekuce byla přikázána pohledávka splatná či uhrazená. Stejně tak žalovanému nelze vytknout, že nezohlednil zánik přikázané pohledávky. […] Případná neexistence přikázané pohledávky tedy nezpůsobuje nezákonnost exekučního příkazu, nelze ji řešit námitkami proti exekučnímu příkazu a může být toliko důvodem pro případné pozdější (třeba i jen částečné) zastavení daňové exekuce podle § 181 odst. 2 písm. i) daňového řádu“

2. Poddlužník, který tvrdí, že jeho závazek vůči daňovému dlužníkovi nevznikl, zanikl nebo je promlčen, není exekučním příkazem dotčen na svých právech; je-li to jediný žalobní bod, žalobu je třeba odmítnout. Existenci pohledávky správní soud věcně neřeší — posoudí ji civilní soud v řízení o poddlužnické žalobě správce daně podle § 186 odst. 3 daňového řádu. Závěry rozšířeného senátu vyslovené k zákonu o správě daní a poplatků se plně uplatní i za daňového řádu.

   [16–18]„Poddlužník, který tvrdí neexistenci pohledávky vůči daňovému dlužníkovi, ať již z důvodu, že tento závazek nikdy nevznikl, zanikl některým ze zákonem stanovených způsobů, nebo byl promlčen, nemůže být exekučním příkazem nařizujícím exekuci postižením jiné peněžité pohledávky nijak dotčen na svých právech. […] Pokud poddlužník podá žalobu proti exekučnímu příkazu a jediným uplatněným žalobním bodem je jeho tvrzení o tom, že k rozhodnému dni (tedy ke dni doručení exekučního příkazu poddlužníkovi) neměl vůči daňovému dlužníkovi peněžitý závazek specifikovaný v exekučním příkazu nebo že je tento závazek promlčený, netvrdí myslitelné dotčení na svých právech a jeho žalobu je třeba odmítnout […] Není úlohou správního soudu věcně řešit námitku poddlužníka, že nemá žádný závazek plnit daňovému dlužníku, neboť takovou námitku bude řešit civilní soud v případném řízení o poddlužnické žalobě správce daně podané podle § 186 odst. 3 daňového řádu […] Uvedené závěry vyslovil rozšířený senát ve vztahu k právní úpravě obsažené v zákonu č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, účinném do 31. 12. 2009. Jsou však plně použitelné i při výkladu daňového řádu, neboť současná úprava exekučního příkazu na přikázání jiné pohledávky v daňovém řádu je založena na obdobných principech“

3. Plná moc udělená pro nalézací daňové řízení „jakož i […] v případném navazujícím daňovém či soudním řízení“ se vztahuje i na řízení při placení daní včetně exekučního řízení, které je samostatným dílčím řízením podle § 134 odst. 3 daňového řádu; řízení o řádném opravném prostředku naopak samostatným dílčím řízením není, je součástí nalézacího řízení. Exekuční příkaz doručený takovému zástupci je doručen řádně.

   [14]„Dlužník udělil plnou moc ze dne 10. 2. 2025 zástupci JUDr. Ing. Ondřeji Lichnovskému, advokátovi, k zastupování „ve věci nalézacího daňového řízení […], jakož i […] v případném navazujícím daňovém či soudním řízení“. Plná moc se tedy vztahovala nejen k nalézacímu daňovému řízení, nýbrž také k dalším dílčím řízením podle § 134 odst. 3 daňového řádu. Dílčím řízením je také navazující řízení při placení daní, včetně řízení exekučního. Řízení o řádném opravném prostředku naopak samostatným dílčím řízením není. Jde o součást nalézacího daňového řízení […] Exekuční příkaz byl proto řádně doručen dlužníkovi, jehož zástupce zastupoval na základě uvedené plné moci i v řízení při placení daní“

Význam 2 z 5, dílčí. Rutinní aplikace závěrů rozšířeného senátu 5 Afs 33/2008 a tří letošních rozsudků v obdobných věcech téhož stěžovatele (6 Afs 58/2026, 6 Afs 75/2026, 9 Afs 38/2026); NSS na ně podle § 110 odst. 5 s. ř. s. výslovně odkazuje a nic nového nedodává.

Rozhodnutí 4 Afs 89/2026 na webu NSS

Nao 113/2026

Usnesení ze dne 26. 8. 2026. Daňový řád a správa daní, námitka podjatosti soudce.

Opakovaná námitka podjatosti se posuzuje jen v rozsahu nových skutečností; písařská chyba v označení soudkyně, poučení o pořádkové pokutě ani shoda příjmení soudkyně s ředitelem finančního úřadu podjatost nezakládají.

1. Rozhodl-li již NSS o námitce podjatosti téhož účastníka v téže věci, posuzuje novou námitku jen v rozsahu, v němž účastník tvrdí nové skutečnosti vztahující se k namítaným soudcům.

   [5]„o předchozí námitce podjatosti téže žalobkyně v téže věci již rozhodl usnesením ze dne 16. 7. 2026, č. j. Nao 102/2026-135. […] Nynější námitku proto Nejvyšší správní soud posoudil jen v rozsahu, v němž žalobkyně tvrdí nové skutečnosti vztahující se k soudcům Mgr. Václavu Trajerovi a Mgr. Lence Havlíčkové.“

2. Námitka podjatosti neslouží k přezkumu správnosti procesních úkonů soudu, odůvodnění usnesení o předběžném opatření, organizace jednání ani jiných rozhodnutí v téže či související věci; k tomu slouží procesní prostředky, které právní řád pro daný úkon připouští (§ 8 odst. 1 věta třetí s. ř. s.).

   [11]„Okolnosti spočívající v postupu soudce v projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech nejsou důvodem k jeho vyloučení. Námitka podjatosti proto neslouží k přezkumu správnosti procesních úkonů, odůvodnění usnesení o předběžném opatření, organizace jednání ani jiných rozhodnutí vydaných v téže či související věci. K tomu slouží procesní prostředky, které právní řád pro daný typ úkonu či rozhodnutí připouští.“

3. Pouhá shoda příjmení soudkyně s ředitelem prvostupňového správce daně, bez jakékoli konkrétní skutečnosti nasvědčující příbuzenskému, osobnímu, profesnímu či jinému relevantnímu vztahu, není objektivním důvodem pro vyloučení soudce.

   [19]„Shoda příjmení soudkyně Mgr. Lenky Havlíčkové a Ing. Jana Havlíčka, ředitele prvostupňového správního orgánu v dané věci, nezakládá důvod pochybovat o nepodjatosti soudkyně. […] Pouhá shoda příjmení […] bez jakékoli konkrétní skutečnosti nasvědčující příbuzenskému, osobnímu, profesnímu nebo jinému relevantnímu vztahu nemůže být objektivním důvodem pro vyloučení soudce“

4. Výzva zástupci účastníka k doložení lékařského potvrzení k omluvě z jednání, spojená se zákonným poučením o možnosti uložit pořádkovou pokutu, není projevem nepřátelského vztahu soudce k účastníkovi či jeho zástupci a podjatost nezakládá.

   [16]„Vyrozumění ze dne 23. 6. 2026, č. j. 16 Af 9/2025-125, neobsahuje výhrůžky vůči žalobkyni ani jejímu zástupci. Krajský soud jím odročil jednání a současně vyzval zástupce žalobkyně k předložení lékařského potvrzení osvědčujícího důvod jeho omluvy z jednání. […] Zákonné poučení účastníka či jeho zástupce o možných procesních následcích nesplnění povinností není projevem nepřátelského vztahu soudce k účastníkovi řízení ani k jeho zástupci.“

Význam 1 z 5, rutinní. Rutinní procesní usnesení o opakované námitce podjatosti; NSS aplikuje ustálená východiska k § 8 odst. 1 s. ř. s. na řadu dílčích výhrad proti postupu krajského soudu, bez nového právního závěru.

Rozhodnutí Nao 113/2026 na webu NSS

4 Afs 74/2026

Usnesení ze dne 26. 8. 2026. Ostatní daňové, procesní usnesení NSS (odmítnutí, zastavení řízení, odkladný účinek).

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci zastavil řízení o žalobě proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Liberecký kraj pro nezaplacení soudního poplatku. Žalobce podal kasační stížnost a požádal o osvobození od soudních poplatků, ustanovení zástupce a odkladný účinek. NSS již dříve (usnesením č. j. 4 Afs 74/2026-16) shledal kasační stížnost zjevně neúspěšnou, žádost o osvobození zamítl a vyzval stěžovatele k zaplacení poplatku 5 000 Kč v 15denní lhůtě. Stěžovatel poplatek ve lhůtě nezaplatil, NSS proto řízení o kasační stížnosti zastavil podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích ve spojení s § 47 písm. c) s. ř. s.

Význam 1 z 5, rutinní. Čistě procesní usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích a § 47 písm. c) s. ř. s.; bez jakéhokoli věcného daňového závěru.

Rozhodnutí 4 Afs 74/2026 na webu NSS